Když jsem byl mladík ve věku kolem pětadvaceti let a těšil jsem se velmi dobrému zdraví, nebyl pro mě problém vypravit se na delší pěší túru s těžkým batohem na zádech a přespat třeba v lese pod širákem. Jedl jsem to, co jsem měl u sebe z vlastních zásob, a případně se dalo někde něco cestou přikoupit, takže mi vlastně k životu stačil pouhý stan, spacák a karimatka.

Jenže člověk stárne a v šedesáti, sedmdesáti či osmdesáti letech už se zpravidla nepouští do takových dobrodružství a mohou se navíc přidat zdravotní problémy. Nemusí být vážné, ale mohou člověka omezovat v pohybu a ten je pak rád, že si konečně sedne doma na zápraží a sype ptactvu kvalitní krmivo do krmítka, nebo si vypěstuje ve vlastním skleníku rajčata a okurky.

A teď si představte, že osmdesátiletý senior žije v městském pronajatém bytě a pronajímatel se znenadání rozhodne byt prodat. Senior, který si na byt již zvykl, si pak musí shánět nový pronájem a když se podobná situace stane třeba třikrát do roka, může to být velmi trpká zkušenost, navíc spojená se stěhováním věcí, což představuje nemalý finanční výdaj.

V podobném duchu je velmi trefně vyjádřen postoj lidí v důchodovém věku vůči stěhování ve filmu „Kulový blesk“ (1978, režie Zdeněk Podskalský a Ladislav Smoljak). Kupříkladu Zita Kabátová tam pronese, že je „lepší vyhořet, nežli se stěhovat“, a operní pěvec Mistr Bílek rozehraje svůj oblíbený part z Mozartovy opery Don Giovanni (Árii Leporella) a svěří se Josefu Abrhámovi a Rudolfu Vodrážkovi, že: „Už to nejde“.

Tímto vám chci naznačit, že bych raději preferoval bydlení ve vlastním rodinném domě, například v domě typu zděného bungalovu na klíč, nežli být závislý na „dobré vůli“ pronajímatelů, kteří se mohou kdykoli rozhodnout objekt prodat a vy se pak stresujete kvůli stěhování, a to i v souvislosti s dalšími finančními výdaji.